ŽENY

 

  Naše hasičky 

  

Velešovská děvčata, mladá, kyprá, šťavnatá, rozhodla se hasit ohně, padat hubou do bláta.

Na sobotu vždy se strojí, na soutěže vyráží, pro svou vážnost, čest a slávu, soupeřky tam poráží.

Základnu si připraví, vzrušením se třesou, pak se na start postaví, na čáru zaklesnou.

A když výstřel zazní vzduchem vyrazí hned všechny vpřed, zapojit, nabrat a běžet, hlavně nepokazit střed.

Lenka svůj koš drží pevně, do kádě sním vjede hned, hlavně pozor na podprdu, ať nežasne celý svět.

Jindra musí velice, dobře spojit savice. Ale ta to dobře umí za ta léta snažení, klekne, dorazí a vsune a je to tam vážení.

Teď to má v rukou Petra, rodu Žolů naděje, přidá plyn a voda valí, nežli se kdo naděje.

Iva béčka roztahuje, vší silou je natahuje. Ale i ta ví co dělá vždycky je a bude skvělá.

Voda letí dopředu, přímo k dívčímu středu.

Tomu Kačka mocně vládne, děvče jako z růže květ, všude samá krev a mlíko, prostě radost pohledět.Na značku se přižene, obavy všech zažene. Páčky rychle otočí a teď pozor na vodu, co přímo přes rozdělovač, rozběhne se do proudů.

Tam už Verča s Martou stojí, před chviličkou doběhly, ještě celé udýchané proudnice své pozvedly. Nikdo ani nehlesne, oči hledí na terče.Komu se dřív rozsvítí, Martě nebo Verče? Bravurně to zvládnou obě, terče září do dáli, jaký je čas, velká radost, zase chlapy zdolaly.

A teď honem všechno sbalit, doma už je čekají, kromě toho velkou žízní všechny do jedné lekají.

Na hasičce se vždy sejdou i když se to nezdaří.

 

”To nevadí, hasme žízeň, příště se to podaří!“